ČERNÁ MŠE

V moderní prosklené budově v pražských Dejvicích byly takových učeben desítky – velká okna, funkční lavice a židle, tabule a světle šedé stěny. Spiklenecky jsem pomrkávala na svého kamaráda Kevina, irského učitele angličtiny. Měla to být recese, ale oba jsme věděli, jak je pro nás výsledek důležitý. Paní středního věku u tabule střídavě česky a anglicky vysvětlovala, jak test vyplnit. Pak rozdala složky s papíry a začal se odpočítávat čas. Jak se rébusy stávaly složitější, nezvyklá soutěživost mi začala pěnit krev v žilách. Při posledních otázkách jsem myslela, že mi mozek vybuchne na kolečka, čtverečky, trojúhelníčky a vlnovky. Dlouho před vypršením časového limitu jsem odložila pero a test posunula na kraj stolu.  

Oba jsme zakrývali nervozitu čekání na výsledek smíchem. Pak mi ta paní konečně řekla, že je to dobré, dokonce velmi dobré. Měla jsem to černé na bílém; mše, která se měla sloužit za mou inteligenci, mohla začít.

Malá modro bílá kartička potvrzovala mou výjimečnost. Mohla jsem si tím vysvětlit složité navazování vztahů, obtížné vedení konverzace či častý pocit nepatřičnosti. Jenže také jsem dostala do ruky zbraň posměchu a arogance k těm, kteří takové štěstí neměli.

Navzdory tomu všemu jsem neměla nic. Ve svém životě jsem nejvíc chtěla malovat a psát a tenhle analytický, stále nespokojený mozek, který neměl rád emoce, protože nešly spočítat, mi v tom bránil.

Kevin měl smůlu, nebo spíš štěstí.

2019