Mág

Po pár minutách jsem přestala slova vnímat. V břiše se mi usadil balvan a jeho váha mě vmáčkla do křesla.  Nepřekvapilo mě to, takhle to šlo úterý, co úterý; občas mi ale místo kamene v žaludku narostly obří ruce, pod kterýma se zbytek těla ztrácel. Seděla jsem jako přibitá, neschopná pohybu, neschopná myšlenek, nemohoucí pod tou tíhou. Dech byl mělký a zdánlivý nedostatek vzduchu probudil konečně mozek  k činnosti. Hledala jsem odpovědi na její otázky.  Přesto nebylo důležité, o čem jsme mluvily. Přicházela jsem si sem pro svou pravidelnou dávku bolesti. Musela jsem ji přijmout, nebojovat s ní, neodhánět jí, jen prostě přijmout jako součást sebe. 

Měsíce ve mně rostl tenhle kámen, být to dítě, už bych ho porodila.  Mívala jsem pocit, že jen roste a roste a já se propadám do země. Někdy z něj sálal chlad těžko rozeznatelný od žáru. Přesto jsem si na něj zvykla. Byl totiž lepší než, co bylo před ním. Už jsem znala každý jeho záhyb a prasklinu, byl mojí jistotou. 

Po hodině jsem zaplatila a odešla.

2007