Fénix

Seděla jsem zpříma u jídelního stolu, pastelky srovnané podle barev do úhledné řady. Dlouho jsem je pozorovala, než po jedné sáhla a udělala čáru na bílém kancelářském papíře. Právě jsem otevřela dveře do světa, který byl jen můj. V tom světě mi nikdo neříkal, co a jak mám dělat. Nic v mém životě nebylo tak svobodné jako tahy na papíře.

A nejen to, všichni uznale pokyvovali hlavou nad mými obrazy. Jenže jsem kreslila jen to, co jsem znala. Dokonale a dokonale bez fantazie. Tak daleko má svoboda nesahala. Myslela jsem, že mi to přináší potěšení. Nevěděla jsem, že chci jen dělat svobodná rozhodnutí.

Ve chvíli, kdy jsem pocítila o trochu víc volnosti, touha kreslit mě opustila. A pak už ani nepřicházela slova uznání. A potom jsem přišla i o dotyk svobody, který mě na chvíli pošimral po tvářích. Když jsem si to uvědomila, všechny kresby jsem vyhodila. Věděla jsem, že jen tak přežiju.

1973–1989

Seděla jsem zpříma u jídelního stolu, tužka ledabyle položená u pravé ruky. Dlouho jsem ji pozorovala, než jsem ji zvedla a přiblížila hrot k bílému kancelářskému papíru. Chystala jsem se s odporem k prvnímu tahu. Byla jsem ochromená těžko vysvětlitelnou nejistotou a strachem.  O nic přeci nešlo, jen tah tužky po papíru.

Věděla jsem, že jsem ztratila veškerou předešlou jistotu a že kresba mě bude konfrontovat s vlastní přítomnou existencí. Také jsem věděla, že to musím udělat jako logický krok k uzdravení.

2005