Pohroma

Ležela jsme mezi pohovkou a konferenčním stolkem. Zpětně se zdálo nemožné, aby do mě současně kopal a tlačil stolem k podlaze. Neviděla jsem ho, hlavu jsem si chránila rukama, byla jsem schoulená do klubíčka a potlačovala pláč. Ne bolesti, ale ponížení a studu. Kdybych tu nebyla tak osobně přítomná, připadal by mně směšný. Obvykle uděloval tresty nezúčastněně bez pochybností soudce i kata zároveň. Teď ztratil ve vzteku tvář.

Jeho jsem neviděla, ale letmo jsem zahlédla matku. Stála opodál a jen netečně přihlížela.

Přála jsem si, aby ho zadržela navzdory tomu, jak marné to přání bylo. Cítila jsem, že k nim nepatřím. Byla jsem vedle nich a často předmětem nechtěné pozornosti, ale nikdy ne s nimi.

1982