Inkvizice

 

Otevřely se dveře a ředitel vstoupil do třídy. Všichni jsme vstali, ale pak už jsem zůstala stát jen já. Ztratila jsem se ve své mysli, aby moje pokoření nebylo úplné. Mozek byl moje jediné útočiště. Hlasy jsem nevnímala, jen jsem cítila zepředu nadřazené pohledy učitelů a zezadu posměšné pohledy celé třídy. Právě jsem dostala ředitelskou důtku, která byla jen dovršením let ústrků, ponížení a nepochopení.

Z krutého žertu, jehož cílem jsem byla, se stala kauza, ze které všichni zúčastnění vyklouzli a okolo mě se jen pomalu utáhla smyčka. Spolužáci oslavili moje třinácté narozeniny na lyžařském výcviku tak, že moje vycpané pyžamo pověsili jako oběšence k lustru. Čekali, až vejdu dovnitř, polije mě kýbl s vodou a sněhem a budu vyděšeně zítra na svou mrtvolu u stropu. Jenže místo mě vstoupila učitelka. Jak se taková situace mohla obrátit proti mně i v konečných důsledcích, na to je složitá odpověď. Nejspíš proto, že už jsem byla unavená se neustále bránit a vše jsem odkývala. Možná jsem prostě jen mlčela a pravda nikoho nezajímala.

Vzhledem k tomu, že moji rodiče vůbec nepochybovali o mé vině, ani jim jsem nic nevysvětlovala a trpně přijala trest. Myslím, že tehdy už to nebyl trest fyzický, k těm se s přicházejícím dospíváním uchylovali méně a méně. Předpokládám, že jsem si vyslechla, jakým bezhraničním zklamáním jsem pro ně den co den.

Mysleli si, že mě zlomí, ale já už byla vycvičená. Roky samoty mi pomohly vytvořit paralelní svět, ve kterém mi nechyběla rodina ani kamarádi, nechybělo mně ani uznání a pochopení.

Dnes vím, že jsem nebyla tak silná, že to byl jen únik, ze kterého jsem musela složitě hledat cestu zpět.

Leden 1982