Bojovník

Seděly jsme proti sobě, bezpečně oddělené stolkem s křížovkami. Slyšela jsem matčin hlas, ale nevěnovala mu pozornost. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Byla tak osamělá, že jí mlčenlivá přítomnost stačila. Navzdory tomu jsem věděla, že by se matka radovala z každého mého slova. Mlčela jsem. Nechtěla jsem, aby znala můj život. Ta dvě plyšová křesla se stolkem představovala těžko získané status quo našeho osobního souboje.

Matka zemřela a já jsem jí toho chtěla tolik říct a na tolik věcí se zeptat. Seděla jsem ve svém křesle, to její bylo prázdné. Nyní jsem tomu křeslu věnovala pozornost, prohlížela si každý jeho záhyb, zmačkaný polštář, který možná ještě zachytil obrys jejího těla, ošoupané dřevo na područkách, nit po upadlém čalounickém knoflíku. Na stolku stále ležely křížovky se starým datem. Ráda bych se letmo dotkla její ruky.

Ne, chtěla bych ji obejmout, držet to malé, věkem ochabující tělo, říct jí, že přes všechno, co se stalo, jí mám ráda, záleží mi na ní, jsem její součástí.

Proč jsme si tak ubližovaly?

2013