Pranýř

Kruh smutných lidí uzavíraly dvě prázdné židle, na které měli vzápětí usednout muž a žena. Jen ti dva se uvolněně opřeli o opěradlo, klidně položili ruce na kolena a nezaujatě sledovali místnost. Nastalo dlouhé ticho, které nikdo neměl odvahu přerušit. Po chvíli jsem se začala ošívat nudou. Pak se konečně někdo ze sedmi žen a dvou můžu rozhovořil. Chvílemi jsem nedávala pozor, opakovali stále stejné banality. Já jsem většinu času mlčela, neměla jsem k tomu co dodat. Začala mluvit žena proti mně a já najednou ostražitě naslouchala. Podrobně vyprávěla o prožívání svého utrpení. Ta žena mě nezajímala, nevěděla jsem, jak bych se mohla ztotožnit s jejím životem po boku alkoholika. Ale žena také popisovala své úzkosti a deprese a já se děsila, že by se tím mohla nakazit. Chápala jsem absurditu  té představy; nebylo by to ale poprvé, kdy mně tělo dalo o sobě vědět nepoznaným způsobem. 

Přestože jsem mlčela, pozornosti ostatních jsem se neubránila. Cítila jsem na sobě jejich pátravé pohledy, zvlášť ženy si mě měřily zlostně. Nedivila jsem se jim, přijížděla jsem na setkání vyzbrojená do boje, ve kterém jsem nesměla ukázat žádnou slabost. Namalovaná, upravená, v drahém oblečení jsem tam působila nemístně. Tušila jsem, co si myslí – panička, která se nudí a tohle má pro svoje rozptýlení. Nikdy bych tam neřekla nahlas, jak se cítím.

2003