Břemeno

Zima 1924 - Červená, Jetětice

Vítr vynášel sněhové vločky k nebi jako zářící ohňostroj. Na zápraží hájovny seděl zamlklý muž a nervózně pozoroval světlo, které mu dopadalo na nohy. Občas zvedl hlavu a podíval se do ozářeného okna. Necítil zimu ani vítr, byl na vrtochy počasí zvyklý. Přesto se třásl. V nárazech větru uslyšel potlačený výkřik a hned poté dětský pláč. Usmál se a vstal. Narodil se mu syn. Syn, který ponese břemeno strachu. Vladimír.

Zima 1928 - Červená, Jetětice

Hájovna byla temná a tichá, přesto byli uvnitř lidé. Pomalu se otevřely dveře a vyšli čtyři muži s pochmurným nákladem. Dveře byly příliš úzké a lak rakve se odíral o zárubně. Za nimi stála strhaná žena, jejíž mládí se dalo jen tušit. Starší chlapec stál vedle ní, toho menšího měla v náručí. Vladimír neplakal, nerozuměl chladu, který kolem sebe cítil. Měl jen strach.

Podzim 1943 - Písek

Vlak pomalu opouštěl nádraží a on opouštěl svoje dětství. Odjížděl na práci do továrny na vojenská letadla. Doufal, že za sebou nechává obavy.  A přesto se tomu svírajícímu strachu nevyhnul, 25. března 1945 pracoval na letňanském letišti*.

Léto 1947 – Magura Lupča**

Stál uprostřed lesa a poslouchal. Měl pocit, že slyšel zapraskat uschlou větev. Ale odkud? Tak dlouho svoje smysly napínal k prasknutí, až ho teď začaly zrazovat. Udělal krok kupředu a v tom kolem něho začaly padat výstřely. Odpověděl na ně svojí puškou, ale jen tak, do neznáma. Nechtěl nikoho zabít, ani nechtěl být zabit sám. Jeho unavené tělo sjelo na zem podél stromu. Zpocenou rukou šátral, ale už neměl žádné náboje. Šest jeho spolubojovníků právě umíralo.

Někdy, někde v roce 1951

Ukončil službu u Pomocného technické praporu a v nevlídné kanceláři čekal na umístěnku. Modlil se, aby to nebyly uranové doly …

Jaro 1968  - Praha

Seděl a otupěle hleděl před sebe. V zorném poli měl složku papírů – rodný list, oddací list, vysokoškolský diplom, pas, peníze … a dvě jízdenky na vlak. Pomalu je vzal do ruky a roztrhal na kousíčky. Na kousíčky trhal všechny svoje naděje, které vyměnil za obavy z příchodu dlouho očekávaného dítěte. Cítil se starý a unavený.

Zima 1969 - Praha

Bylo odpoledne, přesto tma. Měl pocit, že už týdny je jen tma. Každé odpoledne sedl k velkému šedému telefonu a vytáčel číslo, které znal zpaměti. Po chvíli zvonění se ohlásil komisní hlas sestry. Beze změny. Je třeba doufat. Děvčata mají větší šanci než chlapci. Jeho strach byl nesnesitelný. Víc strachu už neunesl. Šel do práce a podepsal všechno, co po něm chtěli. Kdo ho bude soudit?

Zima 2002 - Praha

Lapal po dechu, urputně se držel života, který mu selhávající srdce bez slitování nechtělo poskytnout. Naše pohledy se střetly a já v jeho očích četla strach. Pak z očí strach vyprchal a já jen bezradně stála nad jeho tělem. 

*Největší nálet na Prahu, směřovaný na její severní okraj.
**Střet skupiny osmnácti Čechoslováků s Banderovci. Zde utrpěla Československá armáda největší ztráty.