MOIRA

Seděly jsme proti sobě tak jako mnohokrát. Zabořené v plyšových křeslech sedací soupravy z osmdesátých let. Ta obrovská čalouněná křesla zabírající celý pokoj byla tichým svědkem našeho složitého vztahu. Zde jsme sedávaly proti sobě, jedna z únavné povinnosti, druhá ze strachu stáří a samoty. Dnes to bylo jiné. Uvědomila jsem si, kolikrát jsem si ze svého místa matku nenávistně prohlížela. Někdy jsem křečovitě svírala zpocené ruce s obavou, že vstanu a ublížím jí. Kolikrát jsem se právě tady snažila matce říct, jak sama jsem se vždycky cítila. Jak nechtěná si připadala. Kolikrát jsem se jí ptala, jak tomu všemu mohla jen neúčastně přihlížet.

Dnes jsem v matce viděla oběť. Nechtěla jsem jí odpustit, stále ve mně bylo hodně zloby, pocitu nespravedlnosti, zbytečnosti a osamění. Přesto jsem dokázala matku pochopit. Náhle jsem neviděla do sebe zahleděnou ženu, ale starou bezradnou paní. Ženu, která potřebovala autoritativního muže tolik, že zapomněla být matkou.

Seděla jsem proti ní a věděla, že už s ní o tom nikdy nebudu mluvit, že nepotřebuju znát odpovědi, že už se nemusím stále za sebe ohlížet.

Jemu jsem ale odpustit ještě nedokázala.

2010