Nemocný král

Se zájmen jsem sledovala špičky holínek, jak se prodírají vysokou travou. Mokrá stébla se jako hadi plazili po žluté gumě. Po pár krocích jsem měla zmáčené kalhoty a silná látka se mi lepila na holeně. S dětskou bezstarostností jsem šlápla do louže a bahno se pod mou vahou rozjelo do stran. Podrážky jsem měla obalené mazlavých blátem a na polní cestě mi rovnováhu pomáhaly udržovat ohlazené balvany. Vkročila jsem do pole a rukama se lehce dotýkala klasů, které se už začaly tvořit na koncích stonků. Bavilo mě, jak jejich fousky lechtaly na dlaních. Vlnící obilí ukazovalo pohyb psa. Jak cesta stoupala strmě do kopce, začala jsem dýchat s otevřenou pusou. Vůně borovic a zmoklé trávy pronikala mým tělem. Pěšina se zúžila a pes se ke mně připojit. Přitisknul se na moje stehna a já jsem hladila jeho zvlhlou srst. Oba jsem byli mokří, ale ani jednomu to nekazilo radost ze společné procházky. Vystoupali jsem na vrcholek a zůstali stát. Pozorovali jsem spolu nebe, na kterém se trhaly šedé mraky. V mlze se ztrácely tmavozelené kopce sklánějící se k meandrům Vltavy. Slabý vítr odcházejícího deště mi foukal do tváře a jemu do čumáku. On hltal všechny pachy, které k němu z okolí přicházely. Tohle byla moje a jeho místa, léta se na nich nic nezměnilo a oba jsme doufali, že to tak zůstane.

Tady nahoře jsem stála se svým psem a věděla, že je to chrám pro moje modlitby. Nevěřila jsem na náboženství a velké knihy, které lidé uctívali. V těch knihách nechybělo nic o lidech, ale chybělo tam všechno o Bohu. Musela jsem jít tam, kde dovršil svůj božský plán. Krajina, která mě obklopovala, nebyla nedotčená, všude jsem cítila lidskou ruku, přesto jsem mu tady byla nejblíž. To on vytvořil hlínu a stromy a trávu a kameny a mraky a ptáky a zvířata, která jsem tušila v lesích za sebou. Ještě chvíli tady budu stát, abych nabrala sílu vrátit se zpátky z lesa do údolí. Pak se oba rozběhneme z konce dolů s novou energií čelit nemocnému království.

Přelom jara a léta 2020