ZPOVĚĎ

 

Slyším dupání malých nožiček po schodem, pak se rozrazí dveře a jimi prolítne chlapeček se zrzavými, kudrnatými vlásky. Nadšeně mi běží ukázat papírek, který drží v ruce. Není to papírek, je to průkaz příslušníka kriminální policie s fotografií a pečlivě vykrouženým razítkem. Právě se stal právoplatným členem sboru. Pod paží si hrdě nese plyšového ovčáckého psa, policejního pochopitelně. Celé nedělní odpoledne si hraje s dědou, který neúnavně vymýšlí klučičí dobrodružství.

Děda je ten stejný člověk, který mě krutě šlehal po obnažených chodidlech a dlaních, aby rány nezanechaly stopy. Je to ten stejný člověk, který mě nikdy nepohladil po vlasech, který mě nikdy nekonejšil, který ve mě nikdy nevěřil.

Dělal to z jakési vlastní zvrácené představy otcovské lásky. 

2001