HEREC

Muži se sklopenými hlavami v šedých bundách vcházejí dovnitř a jiní vycházejí ven. Někteří vlečou objemné plastové kostkované tašky z vietnamských tržnic. Mnoho z nich má tvář skrytou kapucí. Dva nebo tři postávají před vchodem, ale v mrazivém únorovém dni jen rychle vykouří ubalenou cigaretu a pospíchají do tepla. 

Třesu se zimou i vnitřním neklidem, auto pomalu vychládá a okna se mlží mým dechem. Civím na vrata v pochmurné holešovické ulici a nutím se vystoupit ven. Neostýchám se vstoupit do domu, který je vlastně jen mužským územím. Jakmile to udělám, ukončím existenci svého otce s konečnou platností.

A pak najednou, pomalu jako dobře naprogramovaný stroj, vytahuju klíče ze zapalování, otevírám dveře, vystupuju, zdvihám víko kufru a pokládám na zmrzlý chodník jednu plastovou kostkovanou tašku po druhé. Jsou plné na míru šitých obleků, vlněných kabátů, košil, svetrů, kravat, opasků a kožených mokasín. 

Zima 2002