EROS

Probouzím se neurčitým tlakem. Chvíli nevím, kde jsem. Jakmile nabydu úplného vědomí, mám strach. Nehýbu se, všechny smysly nastražené. Místnost je napěchovaná strachem. Otevírám oči, ale v bezměsíční noci daleko od městských světel nevidím vůbec nic. Napínám uši, jestli to nebyl nějaký neobvyklý zvuk, který mě probudil. Bojím se pohnout. Pak si oči pomalu zvykají na tmu a já vidím průhledem otevřených dveří v ložnici rodičů otce sedět na posteli. Jen sedí a nehýbá se. Strach sílí. Nerozumím tomu, dělám, že spím. Myslím, že tak ležím hodiny. Strach a dlouhá nehybnost mě ochromují. K ránu usínám. Nevím, zda otec stále sedí, oči mi nabízejí jen rozostřený pohled. Následující den na to skoro zapomenu.

Při terapii mluvím o svém strachu, který si mi zdál bezbřehý a svým způsobem neměnný. Hledám intenzivní momenty a útržky vzpomínek mě zavedou do téhle letní noci, kdy jsem na chatě sama s tátou. Cítila jsem naprostou bezmoc a jen čekala, kdy přijde útok. Proč, to nevím. Vlastně se nic nestalo a přeci se stalo všechno.

Byl to můj strach nebo jeho?

1981