ZAJETÍ
Je horký letní den. Moc se těším. Tak jsem se na tenhle den
chystala, jak je to jen v Praze osmdesátých let možné. Mám na sobě bílou
sukni s vloženými klínky, která se pomalu směrem dolů rozšiřuje.
K tomu tyrkysově zelenou košili a kožené páskové sandálky z Říma. Mám
vyfoukané hladké hnědé vlasy a jsem trochu namalovaná. Jen s těmi brýlemi
je problém, žádné pěkné se nedají sehnat ani pod rukou.
Jdeme s tátou na zahradní party. Na skutečnou party na
francouzské velvyslanectví v malostranském paláci. Muž v livreji si
pečlivě prohlédne zdobenou pozvánku a pouští nás do pohádkové zahrady se
vzrostlými stromy. Je to taková zahrada, jejíž vysokou zeď by chtěl každý
přelézt, protože ví, že za zdí je jiný svět.
Pan velvyslanec mi vážně podává ruku a já si připadám tak
důležitě. A jsem pyšná na svého tátu, který se s kdekým zdraví a plynule
mluví francouzsky a pak zase německy a pak anglicky. Stojím s tátou a jeho
obchodními přáteli na měkkém trávníku. Budu jednou jako oni? Budu krásná
vzdělaná žena, která bude znát svou cenu?
Pak se někdo z kruhu lidí obrátí na mě. Zrudnu a začnu
něco koktat. Asi ani nedokončím, co jsem začala. Táta se na mě kriticky podívá
a řekne: Ona není hloupá, jen krásy moc nepobrala. Já se snažím usmívat a
špičkou sandálu převracím oblázky na zahradní cestičce. Právě jsem dostala
odpověď na svou otázku. Nebudu!
Po mnoha letech, během kterých jsem se bolestně a klopotně
snažila sama sebe přijmout, si prohlížím staré fotky. Vidím krásnou holčičku
s nesmělým úsměvem a hlubokýma hnědýma očima. Pláču.
Komentáře
Okomentovat