KRYSAŘ

Je mi šest nebo sedm a u sousedů si prohlížím podivuhodné předměty dovezené ze vzdálených zemí. Můj obličej se odráží v měděné džezvě na kávu a pod prsty cítím vlnu berberského koberečku. Pak mě zaujme hůlka obalená barevnými kůžemi se střapci na konci. Připomíná mi velikonoční pomlázku. Tak jsem zaujatá umně spletenými kůžemi, že se od ní nedokážu odtrhnout. Sousedka mi vesele říká – když se ti tak líbí, vezmi si ji. Švihám holí okolo sebe a baví mě ten zvuk pestrých střapců, které prořízly vzduch.

Po střapcích není ani památka, barvy vybledly a kůže se někde trhá. Vylezla jsem na stůl, abych na ni dosáhla až dozadu na skříň. Chci tu hůl vzít a rozlámat, ale žíně uvnitř mi kladou odpor, ani je neohnu. Vykukují zpod kůže a posmívají se mému marnému úsilí. Ruce mám červené, tečou mi slzy, ale žíně uvnitř časem ztvrdly na kámen. Neochotně vracím hůl tam, kde byla.

Nejspíš nebude na skříni čekat dlouho. Jistě se pro ni najde práce. Budu stát s rovnými zády a vzdorným pohledem. Budu čekat až na moje dlaně dopadnou rány. Budu zadržovat slzy, aby moje slabost nepřispívala k jeho potěšení. Budu pak cítit pálivou bolest, ale rány vidět nebudou.

Netušila jsem, že si domů nesu karabáč na velbloudy. Někde se ztratil, ale já ho neměla sílu vyhodit.

70. a 80. léta