MNEMOSYNÉ

 Zavírala jsem oči.

S otevřenýma očima vidím svýho tátu jako supa, který mi trhá vnitřnosti. Ze mě už nic živýho nezbylo, jsem jen mršina pohozená v prachu, vysušená sluncem, a on ze mě zahnutým zobákem rve poslední poživatelná sousta.

Milovala jsem ho a respektovala. Pak jsem se musela smířit, že pod maskou slušnosti byla tvář tyrana, který pro potvrzení svý osobní hodnoty potřeboval moje ponížení a slzy. Nestačí jen přijmout pravdu, je třeba s tou pravdou žít, protože tahle pravda klade otázky. Jsem jako on? Jakej hnus schovávám pod maskou? Abych uchlácholila svoje svědomí a našla ty správný odpovědi, vyložila jsem si jeho zvrácený smysl pro spravedlnost a výchovu osudovými prohrami jeho života.

Už mi to nestačí. Musím se postavit za tu malou vystrašenou holku, která nechápala, co udělala zase špatně. Každý den každou hodinu rval její malý bezbranný tělo na cáry, použil ji jako potravu svojí zkažený duše.

Léta dávám dohromady to, co po jeho běsnění zůstalo.

Stalo se to. Jsem to já.

Jaro 2021