RODINA

 

Nepozorovaně jsem proklouzla ven. Zavřely se za mnou dveře a já nasála vůni leštěnky na dřevo. Zlehka jsem se dotkla ohlazeného dubového zábradlí. Bylo teplé a já jsem cítila tlukot jeho srdce. Moje dětská představivost dávala točitému širokému schodišti život jako bájnému hadovi, který obtáčel a spojoval naše existence. Stačilo pár schodů s červeným plyšovým kobercem a na posledním jsem se mohla odrazit, roztáhnout křídla a letět do jiné, krásné, teplé země s mnoha barvami a lahodnými vůněmi a mnoha zvuky ve sladké harmonii.

A přitom jsme jen zaklepala na dveře a ani nečekala na odpověď. Vstoupila jsem do dlouhé chodby lemované velkými vyřezávanými skříněmi se zrcadly, modrým běhounem a několikery prosklenými dveřmi. Prošla jsem až na konec a potichounku zasedla na svoje místo u okna. U stolu už seděli tři lidé, pili čaj a povídali si. Bez ptaní přede mě teta postavila hrneček a já jsem poslouchala milý šum hlasů. Srkala jsem horký čaj, občas se podívala z okna do okolních zahrad a čas sprintoval k okamžiku, kdy budu muset odejít.

Neochotně jsem se zvedla a opustila rodinu, která se chystala ke společné večeři. Zavřela jsem za sebou dveře a chvíli poslouchala cinkot nádobí a cítila vůni chystaného jídla. S každým schodem dolů mně na nohách rostlo závaží, které mě hrbilo a vtahovalo do sebe. Vešla jsem do bytu a vlídný kraj té exotické země jsem nechala za sebou. Těšila jsem se, až zase budu moct probudit klikatého hada, který mě na svých zádech vynese vzhůru.

70. a 80. léta