ZLATÁ KLEC

Rozmazané slzy na obličeji a rukách pomalu usychaly. Otevřela jsem oči a viděla jen tmu. Tma byla mojí přítelkyní, byla jsem neviditelná. Hlavu jsem měla zabořenou v matčiných na míru šitých kabátech. Padala na mě tíha silné vlněné látky i matčina parfému. Chtěla jsem propadnout někam ven, kde budu jen nenápadnou ranní mlhou, která se s prvním sluncem rozptýlí.

Skříň byla útočiště. I moji rodiče, kteří byli prostí jakékoli empatie, věděli, že tam na mě nemohou. Snažili se mě několikrát vytáhnout, ale pak zjistili, že jim to nestojí za to. Rvala jsem se jak o život o ten nepohodlný kousek mezi botami a kabáty. Byli si jistí, že někdy ven vylezu a pak opět přijde jejich chvíle.

Už jsem tam seděla hodiny, nebo mi to tak připadalo. Pokrčené nohy mě brněly a točila se mi hlava z nedostatku vzduchu. Před očima se mi jako zpomalený film odvíjela dnešní večeře. Rodiče dbali na své společenské postavení, které si utvrzovali v občasných návštěvách otcových obchodních přátel. Obvykle jsem seděla u stolu a snažila se ani necinknout příborem o talíř (ten nepatrný zvuk vždy připoutal matčin opovržlivý pohled). Už jsem si začínala naivně myslet, že se budu moct „vzdálit“, když do ticha řízl matčin hlas. Ještě neřekla nic podstatného, ale já jsme už měla husí kůži. „Víte, co si vzala Juliána do hlavy?“ Ti lidé, jejichž tváře jsem si ani nebyla s to vybavit, se na mě zvědavě otočili a čekali nějakou banalitu, jako naše Juliána chce být kosmonautkou, naše Juliána s námi nechce jet na tu drahou dovolenou. Ne, ne. I jim spadla brada. Matka s naprostým nedostatkem taktu to říká jako vtip večera. „Představte si, Juliána má prý pohlavní nemoc“. A začala se smát, naštěstí sama.

Nejsem vidět, nejsem vidět, nejsem vidět. Trapné ticho přerušil otec. Pochopitelně jsem vydržela až do konce, bez dovolení jsem se přeci „vzdálit“ nesměla. Pak konečně zavrzaly dveře skříně a já se schoulila do jejích útrob jako do vlídné, chápavé náruče.

Bylo mi deset let. V televizi uváděli pořad o nebezpečí pohlavních nemocí. Svoje každodenní úzkosti jsme do téhle obavy přetavila. Když si matka po týdnu všimla, že v noci vůbec nespím, ptala se. A já se jí hloupě svěřila. Takovou chybu už nesmím nikdy opakovat.

Zima 1979