ROZHOVOR

 

Pozorovala jsem špičky svých bot a mlčela. Okolo mě se probíraly křivdy, neúspěchy, zklamání a nemoci. To se mě přeci netýká. Tady nenajdu odpovědi na otázky. Jsem na špatném místě.

Terapeut: „A jaký máš vztah k otci, Pavle?“

Pavel přerývaně: „Je to těžký. Když mi bylo patnáct, tak mi táta dal facku. Ani už nevím proč. Ale nikdy na to nezapomenu. Teda nikdy mu to nezapomenu.“

Terapeut: „A mluvil sis s ním o tom?“

Pavel mlčí a pak pomalu odpovídá: „Ne, nikdy. Vlastně nevím, co bych mu měl …“

A to už jsem přestala vnímat. Proboha, s kým tady sedím? Říkala jsem si, že je to ztráta času a teď už není o čem přemýšlet. Dneska naposled. Tady ten chlápek vedle mě řeší, že mu dal táta facku? To snad nemyslí vážně? To lidí chodí na psychoterapii kvůli jedné facce? A myšlenky se mi rozeběhly nazpátek.

Je odpoledne a sedím doma nad žákovskou, další trojka z matiky. Co s tím? Dívám se pozorně a říkám si: „Z toho by šla udělat dvojka“. Přinesu si z koupelny žiletku a opatrně škrábu inkoust. Ten papír je strašně tenký a mám strach, abych se neproškrábala na druhou stranu. Ale nevypadá to špatně. Hledám propisku, která má podobnou barvu, a pak dopisuju spodní kličku, která by z trojky udělala obstojnou dvojku.

Jak jsem mohla být tak pitomá a myslet si, že to projde. A tak teď večer sedím u toho samého stolu a píšu na papír:

Jsem si vědoma toho, že jsem se dopustila podvodu. A za každou lež či podvod následuje trest. Prosím tedy o trest a děkuji za něj. A … podpis.

Na vedlejší židli sedí otec a mlčky mě pozoruje. V ruce drží hůl na velbloudy – neblahý suvenýr z cest, který MNĚ věnovala sousedka. Pak si lehám na pohovku a otec odpočítává rány, které mi dopadají na nahá chodidla. A potom si na to podáme ruku. Kolikrát ještě?

V duchu děkuju za to, že matka mě mlátí vařečkou hlava nehlava.

Někdy v roce 2003 a pak ve školním roce 1981/82