LPĚNÍ

S trhnutím jsem se probudila a otevřela oči do tmy. Nebyla to noční můra, v tom snu jsem byla doma. Procházela jsem pokoji, otevírala známé dveře a běžela zahradou. Ve snu jsem byla pokaždé doma jen tady, v domě, kde jsem už dvacet let nebydlela.

Dokážu se od něj někdy odpoutat? Zažila jsem tam krásné i hrozné věci …Jako malá jsem v noci měla strach z praskajících parket a lupání ve starém nábytku a z vrzání velkého dubového schodiště. V létě jsem seděla na vyhřátých žulových schodech a pozorovala pokroucené větve letitého tisu jako artritické ruce starých žen. V zimě jsem se radovala, když moje stopy ve sněhu byly ty první na cihlové cestě k velikým proskleným vchodovým dveřím. Ten dům byl kulisou našich tragédií, neživý, a přitom tak živoucí, jako by naše srdce tepala v rytmu, který určoval on.

Dvacet let v něm nebydlím, a přesto na něm lpím jako na součásti sama sebe. Ten dům zná tajemství, které jsem nikdy nikomu neřekla, a moje selhání, trápení i malé radosti zůstanou v jeho zdech v bezpečí. Umřu, ale v něm budu ještě chvíli déle. A i když už tu nebude ani on, zůstane místo, ve kterém jsou uloženy zápasy o naše životy.

Podzim 2020