PÁD

 

Pondělní ráno. Zácpa. Nervózní řidiči na sebe útočí v souboji levého a pravého pruhu. Sunu se v levém a spěchám úplně stejně jako ti anonymní lidé vedle mě. A pak rána a podivný zvuk. Kolona se rozjíždí a zčista jasna ochotní řidiči okolo blikají a škodolibě ukazují – upadl vám výfuk. S burácením a škrábáním po asfaltu přejíždím úplně vpravo do pruhu určeného autobusům. Když dojedu na místo, kde můžu zastavit tak, abych nezablokovala celý severní tah do ranní Prahy, staví mě policista. Ano, vím, že jsem tam, kde nemám být. Ale nejsem tam proto, že bych si chtěla urychlit cestu. I ten mladý muž chápe mojí situaci a snaží se pomoct. Podaří se nám společnými silami ukopnout výfuk, ten tam ale stále na jednom šroubku visí. Ani já, ani on nemáme vhodnou sadu nářadí. Autobusovým pruhem se k nám řítí černé BMW, policista mu zastoupí cestu a sebevědomý muž za volantem si připravuje peněženku. Jaké je jeho překvapení, když nedostane pokutu; místo toho nám musí půjčit nářadí, abychom konečně, teď už ve třech, odmontovali ten nešťastný výfuk. Pak mi ho hodí do kufru, oba špinavější než já. A já mohu konečně dojet do cíle své cesty.

Jsem na studijním oddělení Filozofické fakulty a od paní za přepážkou si přebírám diplom doktorky filozofie. Žádná aula v Carolinu, žádné fanfáry, žádný proslov, žádné sliby. Jen nevlídná tmavá kancelář s omláceným nábytkem. V den, kdy měla být promoce, jsem šla na pohřeb otci. Mohla jsem to naplánovat jinak, ale ten paradox byl jen završením příběhu. Celé to dlouhé doktorandské studium, které jsem nakonec kvůli dalším povinnostem nedokončila a škola mi nabídka alespoň titul PhDr., aby nebylo pět let úplně v trapu, jsem dělala kvůli němu. Aby si mě jednou konečně vážil, aby mě pochválil, abych viděla v jeho očích respekt.

Když se dozvěděl, že ten můj doktorát bude jen takový malý, řekl: Když to dali tobě, dávají to tam asi každému.

2002