PANOVNICE

 

Nejsou to moje vzpomínky. Zemřela pár let před mým narozením. Moje babička Marie. Říkali, že se jí podobám. Nejen ústy a nosem, ale i tvrdohlavostí a panovačností.

Před druhou světovou válkou si moje babička myslela, že je královna. Bydlela ve velikém, bílém domě na jižním svahu, kam svítilo celý den slunce. Měla tři děti, dva chlapce a jedno děvče, moji matku. Milovala svého chytrého, úspěšného muže, podle vyprávění trochu rezervovaného. Žila hudbou, knihami, divadlem.

Slunce stále svítilo do oken bílého domu, ale ona jeho paprsky neviděla. Uprostřed nejistého období války náhle její manžel zemřel. Ocitla se sama se třemi dorůstajícími dětmi. Ale zdvihla hlavu a bojovala o svůj život.

Pak slunce zapadlo navždy. Během pražského povstání její nejstarší syn František vozil zbraně na Staré Město. Jeho vůz zastavila německá hlídka u Právnické fakulty. Mého strýce a jeho kamaráda vojáci hodili z mostu do Vltavy a se smíchem do nich stříleli. Lidem se ještě podařilo Františka z vody vytáhnout živého, ale na svá zranění zemřel ještě týž den v nemocnici Na Františku. Moje babička prožila dny nejistoty a úzkosti, během kterých se nevracel domů. Potvrdily se její nejhorší obavy a jeho tělo z policejních fotografií identifikovali rodinní přátelé. Byl pohřben do společného hrobu na Ďáblickém hřbitově a babička po válce dosáhla svou tvrdohlavostí, že byl tento hrob otevřen a tělo Františka i ostatních bojovníků našla svůj odpočinek.

Dál žila v tom velkém slunném domě a snažila se najít důvod života. Po roce 1948 přišla i o ten dům, stejně jako o ostatní majetek, a zůstala stát s holýma rukama. Už si nemyslela, že je královna, ale stejně jí byla.