HÁDKA

Je mi sedm. Sedíme všichni okolo stolu a hrajeme kanastu. Takových chvilek není moc a já si užívám každou vteřinu. Můj šestý smysl pro domácí náladu mlčí.

Moc chci míchat karty, ale po několika nezdařených pokusech se sypou na stůl a na zem. Máma to nevydrží a oboří se na mě: Někoho tak nešikovného by pohledal. Obvykle jsou ve svých výtkách unisono. Teď se táta ozve klidným hlasem. Sbírám karty a neposlouchám, říká něco jako, nemůže být chvíli klid, proč na ní pořád jen řveš (on neřve, to je pravda), jsou to jen pitomé karty. Máma samozřejmě nesedí a nekouká jen tak, začne řvát doopravdy, že to kazí on, že nic tak hrozného neřekla, bla, bla, bla, bla, bla, ….

Je konec. Tedy hraní karet. Nevím, co si říkají. Sedím a koukám na rozsypaný karty. Zvednu hlavu, táta ŘVE. Vstává a zdvihá těžký dubový stůl a pak jím hodí po mámě. Tu stůl přimáčkne ke stěně. Řve, nevím, jestli vzteky nebo bolestí. Táta odtáhne stůl a mrští jím o zem, až se jedna masivní noha odlomí.

Takové sobotní idylické odpoledne. No, ale já z toho tentokrát vyvázla.

Počátek léta 1976