MLČENÍ

Poslední srpnová neděle roku 1975. V pondělí jdu poprvé do školy. Je horký letní podvečer a my jsme právě přijeli z prázdnin. Vyndáváme všechny ty tašky z bílé škodovky a stoupáme od zahradní branky po schodech. Venku přede dveřmi suterénního bytu sedí soused na pozdním slunci a rodiče se s ním dávají do řeči. Pak se něco stane, moje máma vykřikne a běží nahoru po schodech. Můj táta stojí vedle mě a stále opakuje – to je strašný, to je strašný … Nevím, o čem se bavili. Nechápu, co se stalo.

Vejdeme do bytu, máma tam není a táta taky odešel. Něco mi říkal, ale já mu nerozuměla. Chvilku si hraju s panenkama, které jsem celé léto neměla v ruce. Pak už se šeří a je mi v bytě samotné smutno a vlastně se i trochu bojím přicházející tmy. Jdu po schodech nahoru do bytu tety a strýce. Je tam taky všude tma, ale na konci chodby z kuchyně slyším tlumené hlasy. Všichni sedí okolo stolu jako šedé přízraky, nakouknu do kuchyně a strýc, kterému říkám důvěrně Tája, ke mně natáhne ruku. Já se ale tak leknu té tísnivé atmosféry, že se otočím a rychle uteču. Doma si sednu do koutku postele, přitáhnu si kolena k sobě a mám strach. Nevím, z čeho. Nic nechápu. Jen vím, že nic nebude jako před tím.

Po mnoha letech si prohlížím u tety staré fotky a dívám se na jednu, kterou neznám. My děti jsme před domem a Michal mě vyhazuje do výšky. Směju se, líbí se mi to. Jenže si to vůbec nepamatuju. Je mi tak líto, že mi na něj nezůstaly ani pořádné vzpomínky. Všichni tak dlouho mlčeli.